OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Daniela O´Sullivana si jistě mnozí z vás vybaví v souvislosti s norskými ULVER - cestovateli ve všemožných okrajových žánrech. Sympatický Angličan se stal jejich pevnou součástí kolem vydání alba „Wars Of The Roses“. Jde jistě o významný krok, v O´Sullivanově hudením směřování však jeden z mnoha. Hrál a podílel se skladatelsky na avant-progových GUAPO, MIASMA & THE CAROUSEL OF HEADLESS HORSES, „all-star“ improvizačním tělesu ÆTHENOR, vydivněnosti „Furrier“ od GRUMBLING FUR (též zajímavé obsazena mimo jiné členy CIRCLE či PHAROAH OVERLORD) a několika dalších projektech či kapelách. Celkem činorodá persóna, což?
Mezi ony skupiny či projekty pochopitelně patří i MOTHLITE, kapela pod O´Sullivanovým skladatelským vedením, na jejíž nejnovější výtvor se podíváme podrobněji. Kompletně pozměněna byla sestava kolem tvůrce projektu. A zatímco „The Flax Of Reverie“ sestávala převážně z rozlehlejších, kompozičně odvážnějších/volnějších věcí, na „Dark Age“ není k nalezení nic, co by se vymykalo převládající přímočaré struktuře skladeb.
Art rockově zabarvenou uzavřenost a výpravnost nahradila skladatelova představa sofistikovaného popu. Takového popu, který je ovlivěn specifikem osmdesátek, jistým patosem, vyhraněním, éteričností, vznosnými konturami, jež jeden zbožňuje a jiný odsoudí za pošilhávání po uměleckosti. Pro příklad si stačí vzít TALK TALK, rané DEAD CAN DANCE, THIS MORTAL COIL, popřípadě prolézt tehdejšími položkami katalogu 4AD. Naštěstí se nedá mluvit o sprostém parazitování a recyklaci starých postupů, O´Sullivan odkaz svých vzorů uchopuje s citlivostí. Skladby na „Dark Age“ znějí současně a je za nimi cítit i jakýsi charakteristický rukopis a to rozhodně není málo. Materiál samotný, mající solidní základy v onom vyprofilovaném „songwritingu“, však není prost menších nedostatků.
Především hlas mozku celé skupiny. Danielův projev je teatrálností posazený blízko Garmovi v období „Blood Inside“, vzdáléně upomene i na eleganci a ležérnost Davida Sylviana a sám o sobě je přinejmenším zajímavý. Ve skladbách první poloviny alba na mne však působí více či méně nepatřičně, místy podráží aranžérskou strohost a ve svižných „Disappear“ a „The Blood“ mě vyloženě irituje.
Jakmile se však dostanou ke slovu kousky orientované víc na komplexní elektronické beaty, rozmáchlejší zvukomalebnost či načechranost kláves, dostane zpěv možnost vykvést, obzvlášť při staticky gradující „Dreamsinter Nightspore“ či miraclovskou smyčkou vedené titulní skladbě „Dark Age“. A nejen zpěv hlavního protagonisty stojí za zmínku, i hostování výše zmíněného Kristoffera Rygga alias Garma ve skladbě „The Underneath“ se obzvlášť vydařilo.
Pro Daniela O´Sullivana je prý „Dark Age“ osobní záležitostí a zároveň břemenem, vyrovnáním se sebou samotným a svou (nejen) hudební identitou. Za sebe i přes výtky dodávám, nechť se taková svojská břemena v lehkovážné nepůvodnosti dnešní hudební produkce objevují častěji.
I široké rozpětí díla mohou zdobit ostré hranice.
7,5 / 10
Daniel O'Sullivan
- vokály
Christos Fanaras
- basa
Alexander Tucker
- cello
Benjamin Dawson
- bicí, perkuse
Jamie Gomez Arrellano
- bicí, perkuse
Antii Uusimaki
- programování, syntezátor
Frances May Morgan
- housle
Kristoffer Rygg
- vokály
1. Wounded Lions
2. Disappear
3. Seeing The Dark
4. The Blood
5. Something In The Sky
6. The Underneath
7. Zebras
8. Dreamsinter Nightspore
9. Milk
10. Dark Age
11. Red Rook
Dark Age (2012)
Flax Of The Reverie (2008)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Kscope
Produkce: Daniel O'Sullivan, Knut Jonas Sellevold
Mnoho z inšpirácii, ktoré Daniel O'Sullivan využil pri prvom albume MOTHLITE, dnes pravdepodobne zúžitkuje v ULVER. Do svojskej verzie popu sa na posledných dvoch albumoch posunuli aj ULVER, takže bolo zaujímavé očakávať, čo to urobí s tvorbou MOTHLITE. "Dark Age" je skutočne 80-tkový pop. S poctivým novoromantizmom, ktorý je temný a nerobí komerčné kompromisy, s moderným zvukom a nespútaným skladateľstvom. Ak sú v hlavnej recenzii spomenuté najdôležitejšie vplyvy, treba medzi ne určite zaradiť TEARS FOR FEARS.
"Something In The Sky" je jeden z najväčších hitov tohto roku.
A ak to na vás bude príliš temné a depresívne a zatúžite po Danielovi O'Sullivanovi v ešte osemdesiatkovejšom a ešte zasnenejšom vydaní, odporúčam jeho ďalší projekt MIRACLE.
Jiné než posledně, přesto opět skvělé
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.